Honoring Czech Holocaust victims
My native city, Prague, has failed to honor properly those thousands of Czechs who were murdered by the Nazis in the Holocaust. Now, to rub salt into the wounds of those of us who lost family and friends, city fathers are considering giving permission to build a shopping center on the site of the place where most of these citizens were herded on their last day of freedom, before being transported to a concentration camp. I have written a short essay in opposition. It has been translated into Czech and published in a Prague magazine. Here is the English version and, for my Czech friends, the Czech version:
It was the morning of April 21, 1942. I was six years old, living on a farm in Kojetice u Prahy. I walked into the kitchen, hungry for breakfast, but I was confronted by a surprising sight. Standing near the door was my great-grandfather, Dĕdeček, dressed in a gray suit – not the normal attire worn on the farm. Standing on the floor next to him was a large brown suitcase. Stranger still was a yellow, six-pointed star sewn onto his jacket, with a word I had not seen before – Jude– at its center. I was confused.
v Kojeticích u Prahy. Měl jsem hlad a vešel jsem do kuchyně,
abych se nasnídal. V tom okamžiku se mi však naskytl
nečekaný pohled. U dveří stál můj pradědeček, kterému
jsme říkali dědeček, v šedém obleku – takové oblečení se
na statku běžně nenosilo. Na zemi stál velký hnědý kufr.
Ještě podivnější byla žlutá šesticípá hvězda, kterou měl přišitou
na saku. Uprostřed bylo napsáno slovo, které jsem
před tím nikdy neviděl – Jude. Byl jsem zmatený.
„Kam jdeš, dědečku?“ zeptal jsem se.
„Musím na chvíli odjet,“ zalhal. „Ale neboj,
brzy se zase uvidíme.“
Společně s matkou a našimi přáteli z vesnice,
Tůmovými, jsme nasedli do koněm tažené
bryčky a doprovodili dědečka na kojetické
nádraží. Ještě dnes mi v hlavě i v duši zní
poslední slova, která pradědeček řekl mojí
mamince:
Určitě tu něco zůstane, až bude po všem a vy
budete moct začít znovu.“
do Prahy, kde se on a další stovky ubohých
duší shromáždily na místě dnešního Parkhotelu.
Strávili tu noc, pokoušeli se usnout
na studené podlaze. Následujícího dne, brzy
ráno, byli transportováni do Terezína. O pár
měsíců později nastoupil dědeček do dalšího
vlaku. Ten ho odvezl do Treblinky, kde byl
ihned po příjezdu zavražděn.
Nedlouho poté stála na stejném místě, u dnešního
Parkhotelu, i moje babička Otilie Hellerová
z Kralup. I ona tu čekala na transport
do Terezína. Odtamtud ji pak odvezli do polského
tábora Izbica, kde ji nacisté zavraždili.
Hellerů a Neumannů – postupně následovalo.
Všichni přišli o poslední zbytek svobody
v této bráně do pekla, u Veletržního paláce.
Téměř 50 tisíc Čechoslováků se tady, u toho
vstupu do světa hrůzy, loučilo s Prahou a se
svými dosavadními životy.
Pro mě a pro mnoho Čechů, jejichž příbuzní
prošli tímto místem, je okolí Parkhotelu
posvátnou půdou. Je pro nás stejně pietním
místem jako památník v Lidicích nebo hroby
hrdinů české historie na Vyšehradě. A přece je
dnes na tomto místě pouze prostá pamětní deska,
kterou místní snadno přehlédnou, a turisté,
kteří přijíždějí do Prahy, o ní vůbec nevědí.
doneslo, že na tomto posvátném místě
bude postaveno obchodní centrum a že tu
nezbude nic, co by připomínalo tisíce českých
obětí holocaustu. To by byl hanebný
a neuctivý čin. Snad bych jej mohl nazvat
přímo zločinem. Podle mého názoru, bez
ohledu na výsledek nyní probíhající diskuse,
by tu měl být vybudován skutečný památník
– podobný krásnému a naléhavému
pomníku lidických dětí. Jedině tak mohou
Češi vyjádřit svou lítost a ukázat, že nechtějí
nikdy zapomenout na své méně šťastné
spoluobčany.
(Mladá fronta, 2011)
Foto: Pavel Kuča
The term ‘Polish camp’ is offensive and incorrect. The German Nazis established the ‘camps’ on occupied Polish soil. The camps were not Polish as implied by the comment. Please correct the error.
There were no “Polish” camps. Interesting that I have never seen Terezin referred to as a “Czech” camp.