Honoring Czech Holocaust victims

My native city, Prague, has failed to honor properly those thousands of Czechs who were murdered by the Nazis in the Holocaust. Now, to rub salt into the wounds of those of us who lost family and friends, city fathers are considering giving permission to build a shopping center on the site of the place where most of these citizens were herded on their last day of freedom, before being transported to a concentration camp. I have written a short essay in opposition. It has been translated into Czech and published in a Prague magazine. Here is the English version and, for my Czech friends, the Czech version:

It was the morning of April 21, 1942. I was six years old, living on a farm in Kojetice u Prahy. I walked into the kitchen, hungry for breakfast, but I was confronted by a surprising sight. Standing near the door was my great-grandfather, Dĕdeček, dressed in a gray suit – not the normal attire worn on the farm. Standing on the floor next to him was a large brown suitcase. Stranger still was a yellow, six-pointed star sewn onto his jacket, with a word I had not seen before – Jude– at its center. I was confused.

“Where are you going, Dĕdečku?” I asked.

“I have to go away for a little while,” he lied. ”But don’t worry. I’ll see you again soon.”

Along with my mother and our farmer friends, the Tůmas, we climbed aboard a horse-drawn wagon and accompanied Dĕdeček to the Kojetice train station. To this day, my great-grandfather’s last words to Mother echo in my head and touch my soul:

“You take care of Otík (me) and yourself. I’m sure that something will be left here when it’s over and you’ll be able to start all over again.”

The train carried 82-year-old Gustav Neumann to Prague, where he and hundreds of other poor souls assembled near today’s Parkhotel. They spent the night trying to sleep on the cold ground. Early the next morning, they were transported to Terezín. A few months later, Dĕdeček boarded another train. It took him to Treblinka, where he was murdered immediately upon arrival.

A short time later, my grandmother, Otilie Hellerová from Kralupy, was standing in the same place near today’s Parkhotel, awaiting transport to Terezín. From there, she was taken to a Polish camp called Izbica, where the Nazis killed her.

More than twenty other members of our family – Hellers and Neumanns – followed. Always, their last touch of freedom was lost at that gate to hell, near Veletržný palác. Nearly 50,000 Czechoslovaks bid farewell to Prague, and to the lives they had once known, at that entrance to horror.

For me and for many Czechs whose relatives passed through this place, the area near Parkhotel is sacred ground. For us, it is as revered as the monument in Lidice and as hallowed as the graves of heroes in Czech history at the Vyšehrad cemetery. Yet today, it is identified only by a simple plaque, one which is easily overlooked by Czechs and unknown to Prague’s tourists.

Now, we are hearing, even here in America, that a shopping center will be built on this sacred ground and that there will be nothing left to commemorate the thousands of Czech victims of the Holocaust. This would be a shameful, disrespectful act – I might even call it a crime. In my view, regardless of the outcome of the current discussion, a true memorial – one similar to the beautiful and haunting monument to the children of Lidice – should be erected in the area. Only in this way will Czechs express their sorrow and show that they will never forget their less fortunate fellow citizens.
—————————-
 

K uctění českých obětí

holocaustu

Bylo ráno 21. dubna 1942. Bylo mi šest a žil jsem na statku

v Kojeticích u Prahy. Měl jsem hlad a vešel jsem do kuchyně,


abych se nasnídal. V tom okamžiku se mi však naskytl


nečekaný pohled. U dveří stál můj pradědeček, kterému


jsme říkali dědeček, v šedém obleku – takové oblečení se


na statku běžně nenosilo. Na zemi stál velký hnědý kufr.


Ještě podivnější byla žlutá šesticípá hvězda, kterou měl přišitou


na saku. Uprostřed bylo napsáno slovo, které jsem


před tím nikdy neviděl – Jude. Byl jsem zmatený.

 

„Kam jdeš, dědečku?“ zeptal jsem se.

„Musím na chvíli odjet,“ zalhal. „Ale neboj,


brzy se zase uvidíme.“


Společně s matkou a našimi přáteli z vesnice,


Tůmovými, jsme nasedli do koněm tažené


bryčky a doprovodili dědečka na kojetické


nádraží. Ještě dnes mi v hlavě i v duši zní


poslední slova, která pradědeček řekl mojí


mamince:

„Postarej se o Otíka (to jsem byl já) a o sebe.

Určitě tu něco zůstane, až bude po všem a vy


budete moct začít znovu.“

Vlak odvezl 82letého Gustava Neumanna

do Prahy, kde se on a další stovky ubohých


duší shromáždily na místě dnešního Parkhotelu.


Strávili tu noc, pokoušeli se usnout


na studené podlaze. Následujícího dne, brzy


ráno, byli transportováni do Terezína. O pár


měsíců později nastoupil dědeček do dalšího


vlaku. Ten ho odvezl do Treblinky, kde byl


ihned po příjezdu zavražděn.


Nedlouho poté stála na stejném místě, u dnešního


Parkhotelu, i moje babička Otilie Hellerová


z Kralup. I ona tu čekala na transport


do Terezína. Odtamtud ji pak odvezli do polského


tábora Izbica, kde ji nacisté zavraždili.

Více než dvacet dalších členů naší rodiny –

Hellerů a Neumannů – postupně následovalo.


Všichni přišli o poslední zbytek svobody


v této bráně do pekla, u Veletržního paláce.


Téměř 50 tisíc Čechoslováků se tady, u toho


vstupu do světa hrůzy, loučilo s Prahou a se


svými dosavadními životy.


Pro mě a pro mnoho Čechů, jejichž příbuzní


prošli tímto místem, je okolí Parkhotelu


posvátnou půdou. Je pro nás stejně pietním


místem jako památník v Lidicích nebo hroby


hrdinů české historie na Vyšehradě. A přece je


dnes na tomto místě pouze prostá pamětní deska,


kterou místní snadno přehlédnou, a turisté,


kteří přijíždějí do Prahy, o ní vůbec nevědí.

Teď se dokonce až k nám, do Ameriky,

doneslo, že na tomto posvátném místě


bude postaveno obchodní centrum a že tu


nezbude nic, co by připomínalo tisíce českých


obětí holocaustu. To by byl hanebný


a neuctivý čin. Snad bych jej mohl nazvat


přímo zločinem. Podle mého názoru, bez


ohledu na výsledek nyní probíhající diskuse,


by tu měl být vybudován skutečný památník


– podobný krásnému a naléhavému


pomníku lidických dětí. Jedině tak mohou


Češi vyjádřit svou lítost a ukázat, že nechtějí


nikdy zapomenout na své méně šťastné


spoluobčany.

Charles Ota Heller, autor knihy Dlouhá cesta domů

(Mladá fronta, 2011)


Foto: Pavel Kuča

 

2 Comments

  1. Kuba on June 19, 2013 at 3:03 pm

    The term ‘Polish camp’ is offensive and incorrect. The German Nazis established the ‘camps’ on occupied Polish soil. The camps were not Polish as implied by the comment. Please correct the error.

  2. Yvonne Kowalczewski on June 19, 2013 at 4:32 pm

    There were no “Polish” camps. Interesting that I have never seen Terezin referred to as a “Czech” camp.

Leave a Comment